Boží zázraky

9.9.2014  |  Záhady

Záhad a zázraků spojených s křesťanstvím je velmi mnoho. Můžeme k nim přistupovat dvěma způsoby. Buď jako církev, která je považuje za projevy Boží, anebo jako vědci a badatelé, kteří je chápou jako projevy nám dosud neznámých sil a mechanismů. Ti první je využívají k upevnění víry v Boha, ti druzí se je snaží pochopit a vysvětlit. My se podíváme na věc tím druhým pohledem.

Tyto jevy spojené s křesťanským náboženstvím by se daly rozčlenit do 6 skupin:

1) Stigmata – Kristovy rány
2) Madony plačící krev a krvácející obrazy svatých
3) Nerozkládající se těla svatých
4) Poutní místa
5) Mariánská zjevení
6) Ostatní úkazy

Nyní se budeme věnovat prvním třem. Popíšu vám nejznámější případy, které spadají do výše uvedených skupin, a nastíním některé teorie, pokoušející se tyto jevy vysvětlit.

1) První část budeme tedy věnovat stigmatům neboli Kristovým ranám. V latině stigma = znamení, jizva nebo rána. Původně však toto slovo pochází ze starořečtiny, kde znamenalo „značka“. Stigmata jsou krvácející rány, které se objevují v místech, kde byl Ježíš Kristus zraněn – tedy na rukou a nohou, které mu byly protknuty hřeby, na boku, kde byl zraněn kopím a na hlavě, kde nesl trnovou korunu. Stigmata jsou velmi bolestivá. Objevují se téměř výhradně u lidí věřících, kteří je většinou nesou až do konce života.
Církevní dějiny zaznamenaly asi 500 případů stigmatizace, a to v drtivé většině u žen. Je známo jen asi 5 mužů, u kterých se tento jev vyskytl – František z Assisi, Giorgio Bongiovanni, Antonio Ruffini Antonín z Padovy a Francesco Forgione – „otec Pio“. Je příznačné, že všichni tito muži byli z Itálie, která je pověstná svým mariánským kultem. U prvních třech se navíc stigmata objevila v souvislosti s mariánským zjevením.

Nejdříve se podívejme na případ Giovanniho Bernadona, známého spíše jako Františka z Assisi, který žil v první polovině 13.století. Je to vlastně první zaznamenaný případ stigmatizace. Jeho Kristovy rány se objevily v době, kdy držel čtyřicetidenní půst k poctě archanděla Michaela. O jeho stigmatizaci existuje mnoho starých svědectví, která se shodují i v detailech, takže je můžeme pokládat za věrohodná. Podle těchto výpovědí byly jeho ruce a nohy protknuty černými hřeby, což vyvolává otázku, zda nebylo toto poranění způsobeno mechanicky. Hřebíky údajně vypadaly jako uvolněné, avšak nedalo se s nimi vůbec pohnout. Po Františkově smrti je chtěla sv.Klára z ran odstranit, ale nebylo to možné. Byly vysloveny domněnky, že Františkovo tělo vytvořilo z buněčné tkáně napodobeniny hřebů, které se barvou i tvarem podobaly skutečným. To by vysvětlovalo, proč je nebylo možno z ran vytáhnout.

Další osobou, u které se objevily Kristovy rány, byla Louise Lateauová (1850 – 1883). U této mladé Belgičanky se rány objevily na dlaních a silně krvácely, což vyvolalo podezření na podvod. Dr.Warlomont, člen Belgické lékařské akademie, tedy provedl velmi pečlivě připravený pokus. Umístil Louisinu paži do skleněné schránky, přičemž bylo přísně dbáno na to, aby byl vyloučen jakýkoli vnější zásah – mechanické poranění nebo rozšíření rány. Stigmata se však přesto objevila a krev vytékala z pokožky na vnitřní straně rukou.

Stigmatizace navíc spojená s podivnými průvodními jevy se objevila u Francesca Forgiona, kterému se říkalo „otec Pio“ (1887 – 1968). U tohoto kněze se Kristovy rány objevily poprvé v r.1915. Byly na rukách, chodidlech i na boku. Jeho případ – stejně jako všechny události tohoto druhu – se dostal do Říma před Svatý úřad. Bylo rozhodnuto, že se Francesco podrobí zkoušce. Ta byla velice důkladná a byli k ní přizváni lékaři. Pozornost byla samozřejmě zaměřena na to, zda se nejedná o podvod. Rány byly obvázány a zapečetěny. Po experimentu lékaři konstatovali, že poranění se objevují nepochybně bez jakéhokoliv vnějšího zásahu. Avšak otázka, jakým způsobem vlastně vznikají, zůstala nezodpovězena. Otec Pio se i nadále podroboval různým lékařským vyšetřením, při kterých byly zaznamenány další podivné jevy. Když byl kněz ve stavu vytržení, jeho tělesná teplota dosahovala až 48’C. Lékař Dr.Romanelli konstatoval, že Francescova krev nevysvětlitelným způsobem voní.

Snad nejznámější stigmatičkou našeho století je Němka Tereza Neumannová (1898 – 1962) z Konnersreuthu. Na Velký pátek r.1926, kdy jí bylo 28 let, se u ní poprvé objevily Kristovy rány a od té doby se u ní objevovaly pravidelně každý rok. Vždy začala stigmatizovat na Velký pátek a trvalo to celý velikonoční týden, někdy i déle. Krvácela na rukou, nohou, na boku i na hlavě. Navíc ještě ronila krvavé slzy. Tereza měla schopnost brát na sebe tělesnou bolest druhých a ulevovat jim tak od utrpení. Velice podivná je skutečnost, že když měla nesnesitelné bolesti, mimoděk jí z úst plynula slova a věty v aramejštině, jazyku již dávno mrtvém, kterým se mluvilo v době života Ježíše Krista. S Terezou byl proveden lékařský experiment, při kterém údajně 15 dní nepožila žádné jídlo ani pití, přičemž se její tělesná hmotnost vůbec nezměnila a ani žádný jiný negativní vliv na její zdraví nebyl pozorován. Dosvědčili to Dr.Ewald a Dr.Seidl – ten dokonce pod přísahou u soudu. Přesto se objevily hlasy, které experiment zpochybňovaly, protože podle dosavadních výzkumů žádný člověk nemůže vydržet 15 dní bez vody.

Zatím ojedinělý případ, kdy se stigmatizace objevila u osoby, která nebyla katolička, je případ Cloretty Robertsonové z kalifornského Oaklandu. Kristovy rány na vnitřní straně rukou se u ní, tehdy devítileté, objevily o Velikonocích r.1971. Mikroskopické výzkumy ukázaly, že krev vytéká z droboulinkých ranek. Za nějakou dobu u ní tento úkaz zmizel stejně nenadále, jako se objevil.

Stigmatizace je jedna z mála záhad, které se dají fyzicky ověřit. Jedna z vysvětlujících teorií praví, že stigmatizovaní jedinci si vědomě nebo podvědomě přáli toto poranění natolik intenzivně, že se u nich skutečně objevila. Řečeno jinými slovy – jde o autosugesci nebo religiózní hysterii. Tato teorie je podmíněna tím, že téměř všichni stigmatizanti byli velmi silně věřící a podvědomě si přáli co nejvíce se přiblížit svému idolu – Ježíši Kristu a tyto jejich intenzivní myšlenky mohly vyvolat tělesné projevy v podobě stigmat. Lékař Prof.Dr.Otto Prokop to shrnul do jedné věty: „Stigmata jsou psychicky podmíněné důsledky sugesce a nesmírně intenzivní hysterie.“ Otázka, zda je možné psychikou ovlivnit tělo, byla již dávno zodpovězena. Důkazem toho je i člověk jménem August Diebel. Tento horník byl po dva dny zasypán v dole a silou své vlastní vůle zásoboval krví nohu, kterou mu přimáčkl těžký kámen a která by mu jinak odumřela. Toto potvrdili i lékaři, kteří Diebela po vyproštění ošetřovali. Po této zkušenosti začal horník provozovat varietní vystoupení, při kterých na jevišti předváděl stigmatizaci způsobenou silou myšlenek. Někteří lidé si zase sugescí dokáží způsobit puchýře nebo jiné kožní afekty. Na otázku, zda je možné tělesné změny vyvolat mentálně, je tedy kladná odpověď. Zdá se, že stigmatizace je opravdu způsobena vůlí, ať už vědomou či podvědomou. V některých případech však toto vysvětlení nestačí, jako například u již zmiňovaného Františka z Assisi. Stigmatizace totiž u něj pokračovala i po smrti, což vliv vůle buď vylučuje, anebo bychom museli přijmout hypotézu, že už zemřelé tělo ovlivňovala jeho duše. To je však s dnešní úrovní poznání nedokazatelné a upřímně řečeno i dost fantastické a nepravděpodobné. Stejná pochybnost o stigmatizaci silou myšlenek by se dala vyslovit u případu Cloretty Robertsonové, která nebyla věřící a tudíž neměla důvod přát si – ať už vědomě nebo podvědomě – stigmatizaci. A stejně tak těžko se dá tato teorie aplikovat na několikaměsíční dítě, u kterého se objevily krvavé ranky v místech, kde měl Ježíš nasazenu trnovou korunu. Takže u těchto lidí byl ve hře jiný mechanismus, anebo jim stigmata způsobili věřící lidé, kteří se nacházeli v blízkosti nebo spíše přímo v jejich rodině. Ovšem to jsou jen dohady. Takže když všechno shrneme, zdá se, že stigmatizace je podmíněna psychikou a tato teorie je dnes i nejvíce přijímána.

2) Občas se stává, že začnou krvácet různé umělecké výtvory – většinou sochy, ale i obrazy – znázorňující svaté. Podle církve samotné je toto předzvěst válek anebo katastrof, které mají postihnout lidstvo, a často tomu tak skutečně je.

Opat Vachére žil v mirebeauském opatství ve Francii. V létě roku 1913 zjistil, že Kristus na obraze, který měl ve své soukromé kapli, krvácí z ran na nohou a rukou a také z míst, kde měl nasazenu trnovou korunu. Opat vše ohlásil biskupovi, který se hned na zázrak přijel podívat, ale v jeho přítomnosti krvácení ustalo. Když odjel, obraz začal opět krvácet. Obraz vidělo krvácet mnoho svědků a ve městě a okolí způsobila tato událost veliký rozruch. Krvácející obraz byl i vyfotografován a tento snímek je k dispozici dodnes. Opat začal prohlašovat, že tento zázrak ohlašuje blížící se válku a strašné utrpení. Biskup ale označil Vachéra za podvodníka, který chce krvácejícího obrazu využít k vlastnímu povýšení, a odvolal ho z funkce. Nešťastný Vachére vzal obraz a odjel s ním ke svým přátelům do Aix-La-Chapelle. I tam shlédlo krvácející obraz mnoho lidí. Vyskytly se teorie, že obraz je nějakým způsobem napájen olejem obarveným do odstínu lidské krve. Tato teorie však byla později vyvrácena. V roce 1921 totiž Vachére zemřel a obraz se dostal do vlastnictví dobročinné nadaci, které ho Vachére odkázal. Od ní ho koupil doktor Jacques Mitchel, kterého obraz velmi zajímal. Podrobil ho analýze a konstatoval, že tekutina, která kdysi z obrazu vytékala a která nyní v podobě zaschlé zčernalé vrstvičky asi z jedné třetiny obraz pokrývala, je skutečně lidská krev. Obraz nebyl podepsán a byl na něm jen uveden rok a místo zhotovení. Mitchel začal pátrat, kdo byl autorem, a po prohledání četných záznamů a návštěvě mnoha kostelů a galerií zjistil, že jím byl malíř Charles Romain. Tento autor se specializoval výhradně na náboženské motivy a pod své obrazy se nepodepisoval ze skromnosti, protože byl přesvědčen, že jeho nadání pochází z duchovního spojení s Bohem. Obrazy vždy věnoval kostelům zadarmo, přičemž sám často trpěl hladem. 43 let uplynulo od jeho smrti, když jeden z jeho obrazů začal krvácet. Opat Vachére měl se svými předpověďmi pravdu. Jeho obraz začal krvácet 28.7.1913 a přesně rok nato vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, čímž začal jeden z největších masakrů v historii lidstva.

Krvácející obrazy a sochy svatých jsou církví považovány za Boží varování. Většinou se totiž tento fenomén objeví před nějakou pohromou nebo válkou. Snad nejvíce madon plačících krev se objevilo v Itálii, a při rozborech se zjistilo, že jde skutečně o lidskou krev a žádnou napodobeninu, avšak otázka, kde se bere, zůstává. V těchto případech jakékoliv vysvětlení (kromě podvodu, který však byl vyvrácen) chybí.

3) Zdá se, že některých mrtvých se netýká neúprosný zákon přeměny hmoty. Ač již dlouho mrtvi, jejich těla si stále uchovávají nezměněný vzhled, takový, jaký poskytovala v den své smrti. O některých takových případech si teď povíme.

Jedním z nejstarších, ale také nejlépe zdokumentovaných, je případ svaté Cecílie. Tato mladá Římanka patří k raným mučedníkům. V r.177 byla po nezdařeném pokusu o stětí, vykonaném nezkušeným katem, ponechána umírající na podlaze domu své rodiny. Zemřela teprve po třech dnech utrpení. Poté bylo její tělo v té poloze, v níž zemřela – se sepjatýma rukama, s obličejem obráceným k zemi a s napůl přeseknutou šíjí – přeneseno do katakomb sv.Callista. O 45 let později – v r.822 – nechal papež Pascal I. Cecíliino tělo, které nejevilo známky rozkladu, vyzvednout z katakomb a nově pohřbít pod oltářem baziliky, která nesla její jméno. Pak uplynula mnohá staletí, po které Cecílie v klidu odpočívala, ale to se změnilo v r.1599, kdy byl kvůli opravám chrámu její klid znovu narušen. Její tělo bylo naprosto nezměněné, ani stopy po rozkladu. Déle než měsíc byl tento zázrak veřejně vystaven, aniž by přístup vzduchu nebo jiné vlivy způsobily na těle nějaké změny. Od té doby sv. Cecílie odpočívá ve speciálním sarkofágu, k čemuž dal podnět papež Clemens VII. Mramorová náhrobní deska ukazuje tuto mladou ženu tak, jak vypadala v den své smrti a jak by ji bylo možno spatřit i dnes.

Jedním z takových je i Andrzej Bobola, polský světec. Roku 1657 byl Bobola mučen a posléze zabit kozáky. Byl pohřben spolu s mnoha jinými na hřbitově v Pinsku. O 40 let později bylo Andrzejovo tělo nalezeno zcela neporušené v hrobě mezi ostatními, již dávno rozloženými mrtvolami. Od té doby bylo jeho tělo mnohokrát lékařsky zkoumáno. Roku 1917 bylo možno mučedníkovo tělo shlédnout na veřejné výstavě. V r.1922 chtěly zázrak svatého Andrzeje vidět oddíly Rudé armády, které slyšely o jeho obdivuhodné neporušenosti a chtěly se o ní přesvědčit na vlastní oči. Otevřely tedy místo Bobolova posledního odpočinku, prohlédly si tělo a poté ho nechaly ležet na podlaze kostela. Po této události byl svatý umístěn ve varšavském kostele, který dnes nese jeho jméno. V nezměněné podobě se tam Andrzej Bobola nachází dodnes.

Marie Elekta se narodila v jižní Itálii. Již od malička byla silně nábožensky založená, a proto když dospěla, vstoupila do kláštera. Osud ji přivedl až do Prahy, kde se stala převorkou karmelitánského kláštera na Malé Straně. Její zdravotní stav byl však špatný a ještě navíc se neustále zhoršoval. Často ji bolela hlava, trpěla chrlením krve a nemocí jater, trápila ji neustálá horečka a žízeň. Později ještě ochrnula na jednu nohu. Tento její zdravotní stav vyústil dne 11.ledna 1663 ve smrt, kterou však provázely zvláštní jevy, např. náhlé zmizení ošklivých skvrn z tváře zemřelé nebo posvátné světlo, které samo od sebe posvítilo jedné ze sester, když potmě hledala svěcený olej. Před pohřbem řeholnice vtěsnaly její tělo do příliš malé rakve a zlomily jí přitom vaz. Po pohřbu ctihodné Marie Elekty se začaly dít podivné věci. Z jejího hrobu se občas linula silná vůně fialek, jindy zase byla kolem něj v šeru vidět tajemná záře. Po čase se Marie Elekta zjevila jedné z řeholnic a sdělila jí, že její tělo zůstalo neporušené a žádala, aby ji z rakve vyzvedli. Tři roky po pohřbu tedy došlo k exhumaci. Po otevření hrobu a po vyjmutí rakve bylo pod plesnivým rouchem skutečně objeveno Mariino naprosto neporušené tělo. Řeholnice ho oblékly do řádového roucha a chtěly ho posadit na trůn, což se však při strnulosti mrtvoly zdálo být nemožné. Avšak došlo k dalšímu překvapení. Hlava – dříve vinou zlomeného vazu pokleslá – se napřímila a tělo jakoby zvláčnělo, takže ho bylo možno na trůn posadit.

Další podrobně zdokumentované jsou i podivné události, ke kterým došlo po smrti maronitského světce Charbela Makhloufa. Ten zemřel r.1898. Byl pohřben v poustevně sv.Petra a Pavla v Libanonu, a to bez rakve, jak bylo obyčejem jeho řádu. Nedlouho potom se však kolem hrobu začala objevovat podivná světla, a proto byla nařízena exhumace. Na těle svatého nebyly vidět žádné známky rozkladu. Ani bahno, které ho po předchozí záplavě obklopovalo, nedokázalo způsobit hnilobu. Mrtvý byl důkladně očištěn, znovu oblečen a uložen v dřevěné rakvi do klášterní kaple. Brzy nato začala z jeho těla proudit nedefinovatelná olejnatá tekutina, a bylo jí tolik, až se zdálo, že je nevyčerpatelná. Jak jeho tělo dokáže produkovat takové množství tekutiny, je záhadou. V r.1927 bylo rozhodnuto uložit mrtvého do zinkové rakve a tu zazdít. K nemalému překvapení bylo v r.1950 zpozorováno, že olejnatá substance prosakuje zdí. Rakev byla tedy vyjmuta a znovu otevřena. Světec v ní ležel beze změny a vypadal pořád jako v den své smrti. Od té doby je jeho rakev jednou za rok pro kontrolu otevírána, přičemž se stále ukazuje, že nedochází k žádným změnám. Při té příležitosti je také sbírán olejnatý výměšek, který se používá k léčení.

Nerozkládání se těl není zas až tak řídký jev, jak by se mohlo zdát a nepodléhají mu jen těla světců, avšak vzhledem k tomu, že církev byla po staletí jedinou organizací, která uchovávala historickou dokumentaci, je lehce zdůvodnitelné, proč máme záznamy, co se týče tohoto fenoménu, povětšinou jen o svatých. Tento jev je zjistitelný buď u těch, kteří nebyli pohřbeni do země, jak se to praktikovalo právě u některých světců, anebo při exhumacích, ty však nejsou tak časté, abychom si mohli udělat obrázek o tom, jak rozšířený tento jev je (a možná je to i dobře, protože představa, že v zemi leží desítky nerozložených mrtvol je značně makabrózní (tak tohle slovo jsem fakt dosud neznal..Bedla) a zavání scénářem na hororový film o zombiích. Skutečné zombie jsou však něco trochu jiného a tento pojem si vysvětlíme jindy.)
Exhumace světců se nekonaly jen uvnitř církve, ale i za účasti neutrálních svědků a lékařů. Přesto odborníci projevili málo zájmu. Tento úkaz se však dočkal pečlivé dokumentace, a to z pera pátera Herberta Thurstona, který se koncem 19.století pustil do katalogizace těchto jevů. Nutno podotknout, že tento duchovní se svého úkolu zhostil poctivě a při popisu případů zachoval objektivitu.
Ukázalo se, že základní fenomén nezetlení je spojen s některými průvodními jevy, které se mohou lišit případ od případu. Někdy se z neporušené mrtvoly line podivuhodná vůně, v některých případech dokonce i příjemně vonící bezbarvý olej, jehož zdroj i složení zůstávají zahaleny tajemstvím (obzvlášť podivné bývá jeho množství, často několikanásobně přesahující hmotnost těla). Olej je chápán jako relikvie a je mu přisuzována léčivá moc. Je lékařsky doloženo, že několikrát napomohl uzdravení, to však neznamená, že je nutně léčivý. Zde se tato skutečnost dá vysvětlit jako síla víry nebo placebo efekt, je však možné, že skutečně nějaké léčivé látky obsahuje. Další průvodní jev, který byl na těchto tělech pozorován, je nepřítomnost mrtvolné ztuhlosti a někdy také pohyby údů, které nelze vysvětlit svalovými stahy. Někteří zemřelí si zachovávají tělesnou teplotu a u některých pokračuje stigmatizace. Vysvětlení těchto jevů zatím neexistuje a stejně tak je velmi těžké objasnit příčiny nezetlení jako takového. Nabízí se myšlenka o zakonzervování těl prostředím, do kterého byla pohřbena, ale ta byla tak různorodá, že pokud by měla na nezetlívání hlavní podíl, musela by zůstat nerozložena polovina všech pohřbených mrtvol. Proti této teorii hovoří i fakt, že některá nerozložená těla byla nalezena v hromadných hrobech, bok po boku s již zetlelými mrtvolami, a tím pádem můžeme působení prostředí (alespoň v takovýchto případech) vyloučit. Je paradoxem, že podivná nedotknutelnost se objevuje i za podmínek, které normálně tlení podporují a urychlují, jako například přímý kontakt s okolní zemí (některé mrtvoly byly zahrabány do země bez rakve), ale i choroby, se kterými je spojen tělesný úpadek či rozklad. Avšak s okamžikem smrti jako by se čas zastavil.

Teprve ve 20.století se objevily teorie, snažící se tento fenomén objasnit. Protože v současnosti konané výzkumy vyloučily nabalzamování, byl do hry uveden jistý přirozený proces, nazývaný saponifikace neboli zmýdelnění. Při něm se totiž tělesná tkáň proměňuje v amoniakové mýdlo. Pokožka zůstává nezměněna, dokonce se ještě zpevní. Takováto mýdelnatá substance se nazývá adipocere – z latinského adeps = tuk a cera = vosk. Tvoří se při pohřbívání do zvláště vlhké půdy nebo v bezprostřední blízkosti hniloby. Tím by se vysvětlovalo tajemství nezetlení v pro něj obzvláště příhodném prostředí. Neví se sice, proč adipocere u některých zemřelých vzniká a u jiných zase ne, ale skutečností je, že tento mrtvolný tuk může způsobit dlouholeté uchování těla. Tato teorie se však nedá aplikovat na výše uvedené případy, protože dotyčná substance v tělech těchto nezetlelých chyběla, přičemž prokázat ji je snadné. Je těžké říci, zda je u všech případů nerozkládajících se těl ve hře jen jeden faktor, anebo zda se příčina liší případ od případu.
Jedna z hypotéz zní i tak, že vlastnost lidského těla nepodléhat hnilobě je možná způsobena změnami ve fyzikální struktuře organismu, které proběhly současně s přeměnou duševní, což by částečně vysvětlovalo, proč se s tímto jevem setkáváme převážně u světců.
V záznamech pátera Thurstona je uvedeno, že často jsou neznámá místa, kde jsou nedotčení svatí pohřbeni, sdělována, a to prostřednictvím světelných jevů, nebo zjevením vyvoleným osobám. Ne vždy je však toto prokazatelné, narozdíl od konzervace těl jako takových, která jsou badatelům k dispozici, a tudíž ji nelze popřít. Je to jeden z mála hmatatelných důkazů, co se záhad a nevysvětlených jevů týče. Na dokumentaci pátera Thurstona navazuje dílo Joan Cruzové „The Incorruptibles“ (= netlející), které vyšlo v r.1977 a popisuje 102 prozkoumaných případů.

Pokud chcete znát můj názor na popisované jevy, mohu k tomu říci asi toto: O stigmatech si myslím totéž, co vědci, kteří je zkoumali – totiž že jsou způsobeny autosugescí. Vše tomu nasvědčuje a nevidím žádný protiargument.
S krvácejícími obrazy a sochami je to už složitější. Zde se žádné rozumné vysvětlení nenabízí, alespoň já ho tedy nevidím. Podle mě je zde důležitý ten aspekt, že po krvácení církevních předmětů většinou vypukne nějaká válka nebo se stane jiné neštěstí, ale spekulace o projevu zhmotnění obav plynoucích z poznání budoucích skutečností během prekognice (= předvídání budoucnosti) by byla velice odvážná. Jenže o čem můžeme říci, že je nemožné?
Nerozkládání se těl je pro mne hádankou. Je skutečně možné, že je zapříčiněno pozměněnou strukturou organismu vyvolanou nějakým duševním pochodem.

Co říci závěrem? Všechny tyto případy byly pečlivě zdokumentovány a zkoumány, ale k jednoznačnému závěru nikdo nedošel, přestože tyto jevy mají fyzickou podstatu a tudíž jsou dobře prozkoumatelné. Faktem je, že existují, a proto nad nimi nelze mávnout rukou, jak to dělají někteří vědci u jevů, které byly sice již mnohokrát popsány, hmatatelné důkazy pro ně však chybí. Pro takové případy mají vždy skeptikové přichystanou univerzální odpověď: výmysly, chorobné fantazie či halucinace. Takovýmto odmítáním se však nic neřeší a je možné, že kdyby se záhadnými jevy zabývali vědci seriózně již od počátku, mnohé z nich již mohly být vysvětleny. Takhle si však na jejich objasnění budeme muset ještě nějaký ten pátek počkat.

Použitá literatura:

Viktor Farkas – Nevysvětlitelné záhady (Knižní Klub 1993)
Frank P.Jones – Čas bohů (Dialog 1994)
Reiner Holbe – Fantastické fenomény (Dialog 1995)
Ivan Mackerle – Drakulovi v patách (Magnet-Press 1992)
Walter Jörg Langbein – Velké záhady 2500 let (Dialog 1996)
Frank Edwards – Nejzáhadnější ze záhadných (Dialog 1993)

  •  
  •  
  •  
  •  
  •