Převtělení

13.9.2014  |  Záhady

Kdysi jsem četla knížku, která byla o dívce, jejíž tělo ovládl duch zemřelé dívky. Námět této knihy by určitě valná většina z vás označila jako fantastický a nereálný, protože ve skutečnosti nic takového možné není. Po přečtení dnešního dílu záhad možná změníte názor. Narazila jsem na dva případy, které se skutečně staly a které mohly klidně posloužit jako předloha zmíněnému knižnímu příběhu. Tyto skutečné případy zkoumali seriózní vědci a lékaři, ale tomu, co se dělo, rozuměli stejně málo, jako samotné oběti.

1) Případ Marie Talaricové

Tento případ se stal v Itálii a datuje do roku 1939. Než se však začneme zabývat událostí samotnou, je třeba uvést několik faktů, které s případem úzce souvisí:
13.února 1936 bylo nalezeno pod mostem klenoucím se nad řekou Corace a spojujícím dvě vesničky – Siano a Cantazaro – mrtvé tělo devatenáctiletého Giuseppa Veraldiho. Mladík byl oblečen jen spoře, jelikož většina jeho svršků byla rozházena po břehu řeky. Mrtvý ležel hlavou na velkém balvanu a jeho zlomená ruka byla jakoby nadvakrát složena pod jeho hrudí. Případ samozřejmě začala vyšetřovat policie, ale příliš práce si s ním nedala. Odbyla celou věc tím, že Peppe toho se svými kumpány příliš mnoho vypil a cestou domů z jakýchsi pohnutek skočil z mostu. Tato hypotéza byla přijata, nicméně pravdivá být nemohla, jelikož zde bylo několik indicií, které svědčily proti ní: Tak jednak vzhledem k tomu, že most byl vysoký 30 metrů, bylo nemožné, aby člověk při takovém pádu utrpěl pouze otřes mozku a zlomeninu ruky, nemluvě o tom, že by se po dopadu nemohl ještě napůl vysvléci. Policie vyslýchala svědky a dozvěděla se následující: Mladík byl naposledy spatřen živý, když popíjel ve společnosti čtyř kamarádů – Tota, Damiana, Abela a Rosaria. Mladíci hráli v hospůdce karty, ale Peppe se k nim nepřipojil, stál opodál opřený o zeď, popíjel víno a sledoval hru. Svědkové uvedli, že kolem půlnoci pětice lokál opustila a odešla směrem k mostu. Výslechy Peppeových kumpánů, které následovaly, byly velmi povrchní – policie se ptala pouze kde a kdy viděli Veraldiho naposledy a na možné pohnutky, které mohly mladíka přivést k sebevraždě. Čtveřice uvedla, že blízko mostu se od nich Peppe oddělil. Kromě skutečnosti, že byl značně opilý, se nezjistilo nic, co by mohlo důvod sebevraždy objasnit. Ačkoli se tedy očividně jednalo o vraždu, u soudu prošla policejní verze a případ Giuseppa Veraldiho byl uzavřen. Zdálo by se, že tím případ skončil. Je tomu však přesně naopak.
Tři roky po této události ve vesničce na druhé straně mostu onemocněla mladá dívka zvláštní nemocí. Vezměme to však od začátku:
Marii Talaricové bylo 17 let. Giuseppa Veraldiho ani žádného člena jeho rodiny neznala. Viděla ho jen jedenkrát – to když se s přáteli byli z mostu podívat na jeho mrtvé tělo. Její podivná nemoc propukla 5.ledna 1939. Tehdy šla Maria s babičkou přes most za matkou, která pracovala v Cantazaru. Zvláštní věc se stala, když se vracely. Když došly k místu, kde skončil Veraldiho život, Maria zničehonic padla na zem. Tvrdila, že pociťuje silnou bolest v kolenou. Jakýsi mladík, který šel kolem, pomohl babičce dopravit Mariu domů. Během hodiny upadla dívka do bezvědomí. Kroutila se a sténala, a navzdory tomu, že měla jemný sametový hlas, teď se jí z hrdla draly hluboké a ostré tóny. Vykřikovala, že chce okamžitě vidět matku. Vzkázali pro ni tedy, ale když paní Talaricová přišla, s údivem naslouchala, co jí Maria řekla: „Vy nejste moje máma. Jste možná majitelka tohoto domu, ale rozhodně ne moje máma. Ta žije v Cantazaru, v ulici Barrache, a jmenuje se Catterina. A mně říkají Peppe!“ Vyšetřováním vyšlo najevo, že Maria se vydává za člověka, jehož tělo bylo nalezeno před třemi lety pod mostem – za Giuseppa Veraldiho. Neustále se dožadovala své „matky“ – Catteriny Veraldiové a její hlas a myšlení byly změněné a připomínaly Peppe Veraldiho.
Tato událost se samozřejmě hned rozkřikla a k případu se sjeli význační lékaři a specialisté, aby ho prozkoumali. Jako první vyšetřoval dívku doktor Giovanni Scambia. Měl ordinaci v Cantazaru a tak mohl být u Talaricových v Sianu často. Vykonal u Marie Celkem čtrnáct návštěv a poznatky své i svých kolegů si podrobně zaznamenával. Kromě něj totiž případ zkoumali i doktor Fragola – psychiatr, doktor Perry, který se zabýval též okultními vědami, doktor Manzi Carelli, ředitel cantazarské kliniky či doktor Vincenc Catalone. Tito všichni se případem seriózně zabývali a snažili se přijít mu na kloub.
Ve fázi, kdy se „Peppe“ dožadoval matky, řekla Marii paní Talaricová, aby paní Veraldiové poslala vzkaz. Marie popadla tužku a na kus papíru napsala: ‚Milá mami, jestli mě chceš vidět, jsem pořád Tvůj synáček. Peppe.‘ Bohužel, k adresátce se tento vzkaz nedostal, jelikož v té době se už do případu vložila sianská policie a policejní náčelník Salvatore Malorgio vzkaz zabavil a uložil do policejního trezoru. Tam však nezůstal věčně. Po čase Dr.Scambia se svými kolegy policejního náčelníka přesvědčili, aby jim papírek se vzkazem vydal. Porovnali písmo s rukopisem Giuseppa Veraldiho a shodli se na tom, že Maria psala jeho rukopisem.
5.ledna večer se Maria zvedla z lože a z lidí přítomných v domě vybrala čtyři mladíky. Chtěla, aby si zahráli karty. Chlapci jí vyhověli, protože to považovali za zábavu. Maria si je pojmenovala – jmény čtyř mladíků, kteří před Peppeho smrtí hráli v hospodě karty – Rosario, Toto, Abele a Damiano. Maria sledovala hru, opřela se o zeď a kouřila a pila víno, ačkoli nikdy předtím nic z toho nedělala. Po chvíli začala mít jízlivé poznámky: „Tak proč mi sakra do vína nikdo nesype cukr a sůl a zrnka máku, jak jste to dělali ten večer? Proč mě nechcete opít, abyste mě mohli zabít?“ Maria toto vše říkala hlasem, který jednoznačně patřil muži. Postupně vypila víc než půl litru vína, udělalo se jí nevolno a zvracela. O několik minut později začala řvát a ohánět se pěstmi, jako by se pokoušela bránit: „Abelo! Toto! Nechte mě….nemlaťte mě – nemlaťte mě! Pomoc! Pomoc! Chtějí mě tady pod mostem zabít!“ Záchvat dospěl ke svému konci, dívka se zhroutila a prospala celou noc.
Když se o případu dozvěděli Veraldiovi, nejdříve se do věci nechtěli míchat, ale pak změnili názor a souhlasili, že se budou podílet na malém testu: Připravili fotografii jedné z Peppeho sester, kterou Maria nemohla nikdy v životě spatřit. Peppův bratranec Carito Giovanni přinesl fotografii k jejímu lůžku, když se za Peppeho opět vydávala. Jakmile ukázal Marii fotografii, ta okamžitě dívku poznala a vzpomněla si dokonce na malý rodinný spor, do něhož se Peppe se svou sestrou před léty dostal a o kterém neměl bratranec ani tušení.
Následujícího dne se Maria probudila velmi brzy. Řekla členům rodiny, aby pořádně uklidili, že v sedm hodin se na návštěvu dostaví její „matka“ – paní Veraldiová. Když se kýžená hodina blížila, Maria popisovala, jak paní Veraldiová přichází a ta také přesně v sedm hodin dorazila. Maria se vymrštila ze své postele a vrhla se jí kolem krku. Šokovanou návštěvnici zasypala polibky, přičemž neustále vykřikovala: „Mami! Mami!“ Pak popadla židli, nabídla jí paní Veraldiové a uvelebila se na jejím klíně. „Mami,“ vzlykala, „už jsme se neviděli tři roky!“ Matka se zeptala: „Peppe, jak tě zabili?“ Maria začala vyprávět: „Byli jsme s Totem, Damianem, Abelem a Rosariem v hospodě u Giosa. Kluci hráli karty a já jsem pil víno. Když už jsem měl dost vypito, přisypali mi do vína nějaké svinstvo. Pak mě odvedli na jedno místo blízko mostu, bylo to u Caserma di Cappussine, tam, co je ta zeď se třemi fontánkami. Tam mě Toto a Abele popadli a prohodili mě otvorem ve zdi. Pak dírou prolezl Rosario a praštil mě do hlavy. Toto mi dal ránu do oka. Na to se s kamenem v ruce objevil ještě Abele. Tím kamenem mi přerazil čelist. Pak mě vysvlékli a odtáhli pod most. Tam mě Toto praštil nějakou tyčí. Zlomil mi ruku v zápěstí. Později rozházeli mé svršky a pod hlavu mi dali balvan, aby to vypadalo jako nešťastná náhoda. Mami, ale já nejsem takový blázen, abych skákal z tak vysokého mostu. V té situaci jsem byl bezmocný. Byli na mě čtyři a já měl moc vypito – asi čtyřiadvacet sklenek vína…. Víš, mami, že jeden z mých vrahů zemřel v nemocnici?“ O tom nebylo paní Veraldiové nic známo. Později se zjistilo, že Abele zemřel v r.1938 na srdeční infarkt. „……a Toto, víš, co bylo s Totem, mami? Ten se přihlásil do našich legií ve východní Africe. Utrpěl těžké zranění v obličeji.“ Jako ve všech předchozích případech, i v tomto měla Maria pravdu. Toto se skutečně brzy po Peppeho pohřbu z vesničky vytratil a zmizel ve východoafrické Eritreji. Do Cantazara se už nikdy nevrátil. „…..No a další z vrahů, Damiano, je právě na cestě sem, jde do tohoto domu.“ Damiano sice k Talaricovým pozván nebyl, přesto však se pět minut po Mariině avízu v domě skutečně objevil. Nejdříve prohlásil něco v tom smyslu, že Maria je šílená. Pak ho ale „Peppe“ začal zasypávat otázkami. Jeho dokonalá znalost detailů i některých nesporně společně prožitých zážitků přivedly brzy Damiana do úzkých. Po chvíli v řeči dospěli k tomu, jak Peppe zemřel. To už jen užaslý Damiano stál a nevěřícně kroutil hlavou. Vzápětí celý zpocený vyrazil z domu, kam se původně přišel jen pošklebovat. Samozřejmě odmítl konfrontaci s doktorem Scambiou. Tahle změna ve vývoji událostí ho vyděsila.
Celou dobu, kdy o sobě Maria prohlašovala, že je Peppe, byla konfrontována s mnoha jeho příbuznými a přáteli. Zkoumalo se, jestli je pozná, protoze jako Maria Talaricová s nimi nikdy nepřišla do styku. Poznala je všechny bez výjimky. Byli mezi nimi například i Peppeho bratři Raffaele a Giovanni. Když vešli, Maria je hned poznala a oslovila. K Giovannimu se ovšem moc přátelsky nechovala – podle jejích slov to bylo proto, že bratr odmítal poslouchat mámu. A skutečně – vyšlo najevo, že Giovanni svou matku týden předtím při hádce napadl. Dalšími lidmi, které Maria identifikovala, byli majitel hospůdky Giosso a Fabiano Luigi, Peppeho důvěrný přítel. Jen tak mezi řečí ho Maria vyzvala, aby s ní šel do Cantazara, že si dají pár boloňských chlebíčků a také koupí láhev brilantiny na vlasy. Fabiano byl překvapen – skutečně totiž jezdívali s Peppem do Cantazara na chlebíčky. Co se týče brilantiny, byla to Peppova oblíbená kosmetika.
V jednu chvíli Maria pronesla: „Fabiano se u vojenské nemocnice sešel s Biondem. Mluví o mně.“ Po návratu potkal Fabiana před domem Dr.Scambia a zajímal se o to, kde mladík právě byl. Ten potvrdil, že opravdu u nemocnice přítele Bionda potkal a že spolu mluvili o podivných věcech, které se dějí v domě Talaricových.
Další osobou, kterou Maria poznala na fotografii, byla zemřelá sestra Peppova přítele Mancusa Salvatora. Maria poznala taktéž Dell’Apa Antonia, kterému připomněla, jak spolu pracovali v době povodní v pětatřicátém roce na cantazarském nádraží. Antonio to mohl jen potvrdit.
Bylo nad slunce jasné, že Maria má přístup ke vzpomínkám a znalostem Giuseppa Veraldiho, současně však nevěděla nic sama o sobě – tedy o Marii Talaricové. Ještě více se to potvrdilo, když se do případu vložil i jistý Gugliem Sita, někdejší brigadýr italské armády. V době, kdy Peppeho zabili, pracoval Sita jako celník. Veraldiho znal, Marii Talaricovou nikoli. 6.ledna 1939 přišel Sita na popud Dr.Scambii do domu Talaricových, aby ověřil Peppeho vtělení do Marie. Když Sita vstupoval do domu, pronesla Maria: „Nechte ho vstoupit, to je brigadýr.“ I v tomto případě Maria uspěla, jelikož popsala několik pravdivých detailů z posledních okamžiků Peppova života. Sita se zeptal, kam si to Peppe po odchodu z jeho domu namířil. Na okamžik se zdálo, že se Maria ocitla v rozpacích. Pak vzala kus papíru, načmárala na něj pár slov a podala ho Sitovi. Na papíře stálo: ‚Domů za Lillinou.‘ Byla to pravda – Sito věděl, že Veraldi chodí za krásnou Lillinou Delliovou, ženou Sittova žárlivého souseda. I onoho osudného večera ji Peppe navštívil. Brigadýr mohl vše jen potvrdit a jeho počáteční skepse vzala za své.
Podivný případ Marie Talaricové skončil překvapivě. „Peppe“ si jednoho dne začal stěžovat, že ho bolí noha a že musí být okamžitě dopraven na most, aby si mohl posbírat svršky. Na upozornění, že svršky na daném místě už dávno nejsou, nereagoval, a dál trval na tom, že musí k mostu. Nakonec se nabídli čtyři chlapci, že Marii k mostu doprovodí. Když došli na konec mostu, Maria začala po téměř kolmém břehu slézat dolů. To bylo však velmi nebezpečné a riskantní. Čtyři mladíci, kteří Marii doprovázeli, se spustili opatrně za ní. Maria kupodivu bez problémů slezla až ke skalnatému korytu řeky. Začala se svlékat a pohazovat svršky okolo sebe. Pak se vydala k místu, kde našli Veraldiho tělo. Upadla přitom naznak, jako by ji někdo zezadu praštil do hlavy. Nakonec spočinula hlavou na témže balvanu, na kterém před časem skončil Peppův život. V ten okamžik Maria ztratila vědomí. Mládenci, kteří došplhali po svahu za Marií, byli vývojem událostí poněkud zmateni. Přehodili přes ni jakýsi kabát a poodešli na bezpečnou vzdálenost. Maria ležela na studeném balvanu asi 10 minut a poté procitla. Byla očividně udivena tím, že se nachází částečně obnažena na tak odlehlém místě a navíc stojí opodál dav čumilů. Váhavě se přioděla, za pomoci mladíků se přebrodila přes řeku a pak vylezla zpátky na most. Očividně to byla už zase Maria, protože poznala svou matku a i ostatní členy rodiny. „Peppe“ opustil její tělo navždy.
Když jí řekli, že déle než dva týdny žila životem zavražděného muže, kterého vlastně ani neznala, začala se stydět a určitý čas vůbec nevycházela z domu. Doktora Scambiu, který ji po celou dobu ošetřoval, nepoznala. Avšak na jeho žádost udělala prohlášení, ve kterém ze svého pohledu zhodnotila události, které se staly. V prohlášení se praví: ‚Z toho, co se v nedávné době stalo, si nepamatuji nic. Jsem proti tomu, abyste mě fotografovali. Můj chlapec si to totiž nepřeje. O nešťastníkovi, kterého našli mrtvého pod mostem, se mi nikdy v životě ani nezdálo. Nikdy jsem s ním nemluvila a vůbec ho neznám. Je mi sedmnáct a vždycky jsem byla zdravá. Podepsána Maria Talaricová. Sepsáno dne 9.února 1939.‘
Svědectví lékařů, kteří byli v případu zainteresováni – tedy Dr.Scambii, Dr.Fragoly, Dr.Periho, Dr.Catalona a Dr.Carreliho – má značnou dokumentární hodnotu. Poměrně vyčerpávající zpráva o případu byla zveřejněna v červnovém vydání měsíčníku La Riserca Psichica, ročník 1939, vytištěném v Miláně na Via Spaga 6.

2) Případ Lurancy Vennumové

Tento případ se odehrál o několik desítek let dříve než případ předcházející, není však o nic méně zajímavý. A jako u minulého příběhu, i zde musíme začít u jiné osoby než té, která byla hlavní aktérkou příběhu:
Mary Roffová se narodila 8.října 1846 ve Warren County, stát Indiana. Když jí bylo 13 let, odstěhovala se se svými rodiči do illinoiské Watseky. V tu dobu už Mary měla časté epileptické záchvaty, které přicházely v průměru dvakrát denně. Na jaře roku 1865 chtěla Mary skončit svůj nešťastný život a podřezala si zápěstí. Rodiče ji našli v bezvědomí – v tu dobu totiž už ztratila značné množství krve. Musel k ní být přivolán lékař. Když nabyla vědomí, rozzuřila se tak, že ji na lůžku muselo celé hodiny krotit několik dospělých. Přibližně po pěti dnech řádění se uklidnila, usnula a spala nepřetržitě patnáct hodin. Když se probudila, kupodivu už neměla snahu odstranit si obvazy z očí – ty měli totiž chránit její oči ve chvílích, kdy se snažila si je vyškrábat. Teď jí však obvazy – jak se zdálo – vůbec nevadily. Zdálo se dokonce, že vidí, jako by na očích nic neměla. Jak se zdálo, nabyla náhle zvláštních schopností. Za přítomnosti A.J.Smitha, redaktora a vydavatele týdeníku Danville Times, a reverenda J.H.Rhey předčítala bezchybně s obvazem dokonale těsnícím oči obsah dopisu v nerozlepené obálce, kterou měl pan Smith v kapse.
Maryin zdravotní stav se však postupně zhoršoval, a lékaři doporučili její hospitalizaci v psychiatrickém ústavu. Rodiče však odmítli. Chtěli se o Mary starat sami. Když na Den díkůvzdání navštívili v městečku Peoris své dávné přátele, Mary byla s nimi. Následujícího rána si Mary při snídani stěžovala, že ji strašně bolí hlava. Šla si lehnout a o něco později ji našli v posteli mrtvou. Přivolaný lékař určil jako bezprostřední příčinu smrti mozkovou mrtvici.
Zde tedy skončil život Mary Roffové. Nebo snad ne?
V době, kdy Mary zemřela, bylo Lurancy Vennumové patnáct měsíců. Žila se svými rodiči na farmě v Iowě. Pak se Vennumovi přestěhovali na farmu ležící asi 7 mil jižně od Watseky, stát Illinois. To bylo v roce 1871, skoro šest let po smrti Mary Roffové. Lurancy Vennumová tedy Mary nikdy neviděla. 5.července 1877 se stala podivná věc. Tou dobou bylo Lurancy už 13 let a od smrti Mary Roffové uplynulo již 12 dlouhých let. Lurancy byla normální zdravá dívka, ale onoho rána překvapila své rodiče tvrzením: „Včera večer v mém pokoji někdo byl. Ti lidé pořád volali: ‚Rancy! Rancy!‘ a já jsem na své tváři cítila jejich dech.“ Následujícího večera se vše opakovalo. Lurancyina matka se tedy rozhodla, že po zbytek noci zůstane s dcerou v jejím pokoji, ale nic už se nedělo.
Přesně týden po této divné události se u Lurancy objevily zdravotní potíže. Pomáhala zrovna matce, když se najednou narovnala a vykřikla: „Mami, něco mi je. Cítím se strašně špatně!“ V následujícím okamžiku jako by ztuhla, načež upadla do transu a zůstala tak celých 5 hodin. Tyto stavy se s každodenní pravidelností opakovaly až do září. Lurancy v transu vždy vyčerpaně ležela, měla nehmatný puls, dýchala pomalu a skoro neznatelně a její tělesná teplota klesala. V takových okamžicích téměř neslyšně mumlala o vizích, které měla. Někdy i začala popisovat něco, co nazývala anděly.
Lurancyinými stavy se zabývali lékaři, ale nedokázali určit, zda jde o duševní nevyrovnanost, dočasný stav způsobený přestálými epileptickými záchvaty či projevy jakési blíže neidentifikovatelné, málo známé nemoci. Lurancyiny zmínky o andělech samozřejmě přispívaly spíše k dojmu o duševní nestabilitě. Lékaři však Lurancy nijak pomoci nedokázali. V listopadu už začala trpět tak silnými bolestmi břicha, že aby se jí ulevilo, musela se vždy zaklonit do mostu, až se hlavou dotýkala chodidel. V téhle poloze navíc občas ještě i upadla do transu. Někdy trval jen několik minut, ale jidny i celé hodiny. Tyto stavy přicházely ve dne i v noci, a v takových chvílích vždy Lucancy mumlala cosi o zářivých andělech. Vypadalo to, jako by rozprávěla s nějakými neviditelnými bytostmi.
Rodiče, vyděšeni vývojem událostí, se obrátili na reverenda B.M.Bakera, pastora metodistické církve ve Watsece. Ten si několik „rozmluv s anděly“ vyslechl, načež dospěl k názoru, že Lurancy je blázen. Spojil se s vedením nejbližšího ústavu pro duševně choré a zajímal se o to, zda by tam mohli Lurancy umístit.
Pověsti o dívčiných podivných transech a údajných rozmluvách s neviditelnými bytostmi se rychle šířily. Když se donesly i k manželům Roffovým, uvědomili si, že je to něco podobného, co zažila jejich dcera – i ta měla záchvaty a transy, také často mumlala cosi o podivných jasných bytostech, se kterými – jak se zdálo – rozmlouvala. Vypadalo to tedy, že Lurancy Vennumová trpí tímtéž sydromem, co před lety Mary.
Vennumovi na radu manželů Roffových s posláním dcery do ústavu nespěchali. Místo toho k ní povolali doktora E.W.Stevense z wisconsinského Jansville. Když Stevens 31.ledna 1878 přijel, nalezl Lurancy, jak sedí v malém houpacím křesle u kamen a tupě zírá do země. Když se k ní chtěl přiblížit, otočila křeslo proti němu, kterýmžto gestem mu jasně naznačila, aby se k ní nepřibližoval. Doktor tedy začal hovořit s rodiči Lurancy a s panem Roffem, který byl také přítomen. Asi po půlhodině se Stevens obrátil na Lurancy s otázkou: „Nemyslím, že se známe, slečno. Jak se jmenujete?“ „Katrina Hoganová!“ zněla překvapivá odpověď. Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že „Katrině Hoganové“ je 63 let a před třemi dny přiletěla z Německa. Zdrží se prý tři týdny. Doktor se vyptával dál a „Katrina“ mu odpovídala, když se Lurancy náhle zvedla a ztuhlá jako prkno přepadla dopředu. Její rty se začaly pohybovat, ale nebylo rozumět tomu, co říká. Pak přítomní vyrozuměli, že posílá Katrinu Hoganovou pryč. Spolu s ní měli odejít i všichni ostatní. Jejich jména nikomu z přítomných nic neříkala. Když dívka po chvíli zmlkla, zeptal se jí Dr.Stevens, jestli by nedala přednot tomu, kdyby ji konfrontovali lepší lidé. Lurancy odpověděla: „Ano. Je tady dost duchů, kteří by se rádi projevili.“ Po chvilce dodala: „Jedním z těch duchů je Mary Roffová!“ Užaslý otec zemřelé vykřikl: „Mary! To je přece moje dcera! Ta už je roky mrtvá……Ano, ať vystoupí!“ Budu mít radost, když se projeví!“ Jak to vypadalo, vedla pak Lurancy s „Mary“ hovor. Nakonec řekla, že Mary Roffová převezme roli postavy místo Katriny Hoganové, o níž se zmiňovala předtím. Lurancy se ještě usmála a vyšla z transu.
Avšak vše začalo teprve druhý den. Nezkrotná, nevyzpytatelná a násilnická Lurancy se proměnila v úslužnou a zdvořilou bytost. To však nebyla jediná změna. Lurancy taktéž nepoznávala nikoho z rodiny. Naopak tvrdila, že se jmenuje Mary Roffová a že se chce vrátit domů. Její otec se tedy vydal sdělit tuto skutečnost Roffovým. Vypověděl jim, že Lurancy stále opakuje, že chce vidět otce a matku a ostatní členy rodiny. Roffovi se dohodli s panem Vennumem, že nejlepší bude, když nechají pár dnů vše uležet a nic nepodniknou. Lurancy možná svého podivného chování nechá. Nezměnilo se však nic, i následující dny se Lurancy k Vennumovým neznala a chtěla, aby ji pustili „domů“. Vennumovi se tedy s Roffovými dohodli, že ti přijdou k Lurancy na návštěvu. Čtyři dny poté, co se Lurancy prohlásila za Mary, se tedy paní Roffová s dcerou Minervou vydala k Vennumovým. Když je Lurancy zahlédla z okna, vykřikla: „To je přece máma a sestra Nervie!“ Mary Roffová skutečně za svého života svou sestru takto oslovovala. Lurancy se nedočkavě vrhla na paní Roffovou, která byla vývojem událostí poněkud zaskočena – cizí dívka tvrdila, že je její dcera. Avšak zdálo se, jako by tomu tak skutečně bylo, jelikož Lurancy si začala s Roffovými povídat o rodině a starých přátelích a známých, jako by to mluvila Mary. Potom „Mary“ požádala o krabičku s dopisy, které dostala krátce před svou smrtí od přátel. Zeptala se matky, jestli dopisy ještě existují, a paní Roffová přisvědčila. Dívka začala předříkávat některé vzkazy, které v dopisech měly být a také v nich – jak se paní Roffová po příchodu domů přesvědčila – byly.
Po tomto setkání začala Lurancy požadovat ještě umíněněji, aby mohla jít k Roffovým, dokonce aby se k nim mohla přestěhovat. Po jistých rozpacích na obou stranách bylo nakonec dohodnuto, že Lurancy se na určitý čas přestěhovat může. Dívka se totiž vyjádřila, že bude u nich na návštěvě nanejvýš do května. Její „andělé“ jí prý totiž neposkytli více času. Když už měly zainteresované osoby tendenci uznat, že v těle Lurancy je skutečně duch Mary, ptaly se, kde v tom případě je skutečná Lurancy. Mary je vždy ujišťovala, že ona je skutečně Mary a že Lurancy je v léčebně a měla by se vrátit, jakmile bude tělesně i duševně zdravá. Až se Lurancy vrátí, pak prý bude muset Mary zmizet.
Tento neobvyklý případ samozřejmě zkoumali odborníci. Doktor Stevens o něm dokonce napsal knihu, kterou nazval „Zázrak ve Watsece“. Dalším člověkem, který se případem zabýval, byl William James. O případu Lurancy Vennumová – Mary Roffová informovala tehdy také většina chicagských deníků.
Lurancy žila u Roffových celých patnáct týdnů a po celou dobu to byla přesně Mary – se svou povahou, myšlením, jednáním i vzpomínkami. Skutečná Lurancy však skutečnou Mary nikdy nepoznala. O to podivnější byly všechny události, které jako by svědčily o opaku. Když například paní Roffová přinesla krabici s kýženými dopisy, „Mary“ sáhla do krabice a vytáhla z ní malinký límeček. Paní Roffové pak vyprávěla, jak si ho jako malá uháčkovala a později vzala na nějaký večírek…..Bylo tomu skutečně tak. Když se pan Roff zeptal, jestli si pamatuje, jak se stěhovali do Texasu (což bylo v roce 1857, kdy bylo Mary jedenáct), dívčina reakce byla kladná. „Mary“ prohlásila, že si na stěhování pamatuje dobře, a začala si vybavovat Indiány na Červené řece. Uvedla také, že si hrála s dcerkami paní Reederové, které se stěhovaly spolu s nimi. „Mary“ dále popisovala příbuzné, kteří zemřeli po její smrti. Správně identifikovala portréty – určila jména a příbuzenské vztahy lidí, kteří patřili k širšímu okruhu přátel rodiny. Poznávala i věci, které patřily Mary – například sametový klobouček, a vybavily se jí vzpomínky na doby, kdy ho nosila. Nemalým překvapením pro Roffovy bylo, když jim „Mary“ popsala svůj vlastní pohřeb. Připomenula i drobný incident, ke kterému došlo v pokoji paní Roffové krátce před posledním rozloučení a o kterém Roffovi nikdy s nikým nemluvili. I další informace byly šokující, obzvláště pro doktora Stevense – „Mary“ mu totiž jednoho dne začala povídat o jeho mrtvé dceři Emmě. Sdělila mu, že jeho dcera je šťastná, že s ní v nedávné době mluvila. Přála si prý, aby se její rodiče dověděli, že je v pořádku a že by s nimi chtěla být. Dr.Stevens si chtěl ověřit, kolik toho „Mary“ o jeho dceři – Emmě Angelii Stevensonové, zemřelé v březnu r.1849 – ví, a tak jí kladl rozličné otázky, týkající se jejího života, a „Mary“ je dokázala všechny zodpovědět. Dokonce věděla i to, že Emma měla jizvu ve tvaru písmene X, která jí zůstala po chirurgickém zákroku.
Avšak jak již předtím „Mary“ uvedla, nemohla v Lurancyině těle zůstat věčně. 16.dubna 1878 sdělila rodičům, že je brzy opustí, poněvadž Lurancy Vennumová se už cítí dobře a brzy se vrátí. 7.května k sobě „Mary“ zavolala paní Roffovou, vzala ji za ruce a s pláčem jí sdělila, že už brzy odejde. Několik minut nato se začala třást a vypadalo to, že ji přepadla závrať. Pak se jakoby v mdlobách vrhla dopředu na zem, kde zůstala bez hnutí ležet. Když po chvíli otevřela oči, v nepředstíraném úžasu se zeptala: „Kde to jsem?“ Dívka byla v tu chvíli už zase sama sebou – tedy Lurancy Vennumovou. Ovšem jen na chvíli. Mary se téměř vzápětí vrátila a v Lurancyině těle setrvala až do 21.května, kdy odešla už definitivně. Své i Lurancyiny rodiče upozornila, kdy přesně k „výměně“ dojde, takže mohli v tu chvíli být všichni přítomni. Když Lurancy – tedy už skutečná Lurancy – otevřela oči, řekla svým rodičům, že má dojem, jako by strašně dlouho spala. Uvědomovala si ale, že ve skutečnosti tomu tak nebylo.
Lékaři si u Lurancy začali podávat dveře, vyšetřovali, zpovídali, pozorovali ji, ale nikdo z nich nedokázal vysvětlit, co se zde doopravdy odehrálo. V červenci 1878 prohlásil doktor Stevens o Lurancy, že je fyzicky i duševně již naprosto zdráva. Lurancy mu napsala děkovný dopis. Lékař porovnal její písmo s písmem, které psala jako „Mary“, a zjistil, že se jedná o odlišné rukopisy.
Lurancy Vennumová se dožila požehnaného věku sedmdesáti sedmi let. K oněm patnácti týdnům, kdy uvedla do rozpaků svou rodinu i lékaře, se ale nikdy nechtěla vracet. Nicméně o jejím případu existují stovky dokladů – vše, co činila, bylo zaneseno do listin, avšak vysvětlení, proč se tak dělo, bychom v nich hledali marně.

Zajímavé příběhy, není-liž pravda? Ponoukají k zamyšlení – není sice lehké porozumět, co se zde dělo, neporozuměli tomu ani odborníci, ale jak to tak vypadá, mohly by být důkazem posmrtného života. Docela by mě zajímalo, jakou teorii by vymysleli skeptici. Já sama si nedovedu představit, že by byl někdo schopen předložit rozumné realistické vysvětlení. A právě proto bychom nad těmito i ostatními záhadnými příběhy měli uvažovat s otevřenou myslí.

Použitá literatura: Frank Edwards – Záhadní lidé (Dialog 1993)

  •  
  •  
  •  
  •  
  •