Spontánní sebeupálení

12.6.2014  |  Záhady

Asi si teď říkáte, co je na ohni tak nevysvětlitelného, že se jím budeme zabývat v seriálu o záhadách. Věřte, že někdy se projevuje takovými způsoby, že lidem zůstává rozum stát. Nejvíce rozšířeným podivným jevem, ve kterém oheň figuruje, je SPONTÁNNÍ SEBEUPÁLENÍ.

Jak je již z názvu patrné, nejedná se o sebeupálení záměrné, ale nechtěné. Nejdříve si tento pojem trochu vysvětlíme.
Občas se stává, že lidé bez jakékoli vnější příčiny vzplanou. Všechny tyto případy končí smrtí postiženého. Tento jev je znám již po staletí a doposud nikdo nedovedl vysvětlit, na jakém principu funguje. Skutečnost, že člověk náhle zanikne v plameni, je děsivá, a všechny tyto události mívají velmi podivné doprovodné jevy, které odporují všem fyzikálním zákonům, které zatím známe. Podívejme se tedy na některé případy, na nichž snáze pochopíte, o co se tu vlastně jedná.

První takovýto případ, který dal podnět pro vážné vědecké zkoumání těchto událostí se stal v r.1725 ve Francii. Tehdy tam byl obžalován hostinský Jean Millet z Reims, že zavraždil svou manželku. Okolnosti smrti hostinské byly totiž velmi podivné. Její tělo – až na malé zbytky – úplně shořelo, ovšem žádný z předmětů, které se nalézaly v blízkosti, nebyl ani trochu poškozen, jen podlaha pod obětí byla spálena na popel. Obžalovaného obhajoval mladý lékař Le Cat, kterému se podařilo dokázat, že se nejedná o vraždu, ale o spontánní sebeupálení. Poukázal na to, že hostinská holdovala alkoholu, a právě ten označil jako příčinu smrtelné nehody, která se jí stala. Le Cat získal pověst experta na spontánní sebeupálení. Tehdy také vznikla domněnka, která byla později vyvrácena, a to, že spontánní sebeupálení má co do činění s alkoholem, že je to vlastně jakýsi trest pro opilce. Ovšem tato myšlenka je značně absurdní.

Další případ se stal 4.dubna 1731, a vešel ve známost hlavně proto, že postižená byla z vyšších kruhů. Byla to 62letá hraběnka Cornelie Bandiová. Tehdy přebývala v Ceseně poblíž Verony a tam bylo její tělo – resp. to, co z něj zůstalo – nalezeno vedle její postele. Z hraběnky zbyly jen nohy, napůl spálená hlava a hromádka mazlavého popela. Tento popel, ve který se proměnila největší část jejího těla, měl atypickou kašovitou konzistenci a odporně páchl. Nic jiného ohněm poškozeno nebylo, ale podlaha byla pokryta jakýmisi sazemi, mazlavými jako černý tuk, které téměř nešly odstranit. Z jednoho okenního parapetu kapala na podlahu hustá, nažloutlá a páchnoucí tekutina. Tmavý, mastný povlak pokrýval i stěny a strop. Úřady, jelikož si s případem nevěděly rady, udaly jako oficiální příčinu smrti „vnitřní popáleniny“. Velmi se jim hodila skutečnost, že hraběnka se často potírala kafrovým lihem, když se necítila dobře. Od lihu jakožto hořlavé látky je už jen kousek k ohni, takže toto vysvětlení bylo pro ně přijatelné.

V roce 1789 se stala zvláštní událost, o které podal zprávu italský chirurg Battaglio. Ve vesnici Filetto zemřel neobvyklou smrtí kněz Bertholi. Když obyvatelé domu vtrhli do místnosti, kde kněz Bertholi četl Bibli a odkud se znenadání začal ozývat strašný křik, naskytl se jim hrůzný pohled. Kněz ležel na zemi obklopen bělavým plamenem. Po chvilce oheň zmizel, kněz však byl již mrtvý. Jeho smrt byla vyšetřována, a přitom vyšly najevo některé zvláštní skutečnosti. Oheň, kterým byl zachvácen, spálil pouze svrchní oblečení, spodní bylo zcela nepoškozené. Jeho kůže nebyla ožehnuta, zato ale byla oddělena od masa. Visela z něho doslova v cárech.

V 19.století začaly být případy spontánního sebeupálení zkoumány ještě intenzivněji a také se tomuto jevu dostalo pečlivé dokumentace.

Následující případ byl podrobně zdokumentován a i s fotografií uveřejněn v „British Medical Journal“ z 21.dubna 1888. Případ samotný se stal o dva měsíce dříve, 19.února 1888. Byl povolán univerzitní docent Dr.J.Mackenzie Booth, který měl vyšetřit následující událost: V jedné stáji v Constitution Street byl nalezen spálený 65letý penzionovaný voják. Tento muž byl viděn, jak vchází do podkrovní komory ve stáji s lampou a s lahví pálenky, a tak se nejdříve předpokládalo, že se jedná o obyčejný případ uhoření. Avšak podrobnější ohledání místa nehody vyneslo na světlo zvláštní okolnosti případu. Většina masa se přímo rozpustila a odhalovala kosti. Podlaha bezprostředně vedle oběti byla propálena tak, že vojákovo tělo leželo na ohořelém trámu. Žár musel být obrovský, protože část břidlicové střechy popraskala a napadala na mrtvolu. Na druhou stranu, oheň musel trvat jen velmi krátce, protože balíky sena v nejbližší blízkosti nevzplanuly. Zcela zuhelnatělý obličej mrtvého si zachoval rozpoznatelné rysy. Z nich a také z polohy mrtvoly bylo možno usoudit, že nedošlo ke smrtelnému zápasu. To tedy svědčí o tom, že smrt byla nenadálá a okamžitá.

Zřejmě jediný případ, kdy člověk vzplanul, ale nezemřel, se stal 5.července 1835. James Hamilton, profesor matematiky na univerzitě v Nashville ve státě Tennessee stál před svým domem, když náhle ucítil na levé noze palčivou bolest. Svými vlastními slovy ji popsal jako „bodnutí sršněm, spojené s pocitem horka“. Když pohlédl na svou nohu, uviděl plamen dlouhý několik centimetrů a o průměru asi deseticentové mince, který očividně vycházel z jeho těla. Ihned začal podivný oheň tlouci rukama, jenže ten hořel dál. Hamiltonovým štěstím zřejmě bylo, že nepropadl panice. Logicky si odvodil, že bez kyslíku nemůže nic hořet, a tak zakryl plamen na noze rukama. Ten pak skutečně uhasl. Tím profesor odvrátil neštěstí, které stihlo mnoho lidí před ním i po něm.

Lékař B.H.Hartwell referoval ve společnosti Massachusetts Medico-Legal Society o případu sebeupálení, jehož byl svědkem. Lékař byl zastaven při jízdě Ayereem dne 12.května 1890 a odveden do blízkého lesa, kde se mu naskytl hrůzný pohled. Na pasece se tam krčila jakási žena, která doslova tonula v plamenech. Vycházely z jejích ramen, ze žaludku a z nohou. Ani Dr.Hartwell, ani ostatní svědkové neobjevili žádnou příčinu ohně.

22.března roku 1908 bylo objeveno zuhelnatělé tělo Wilhelminy Dewarové v jejím domě v Northumberlandu. Nalezla ho tam její sestra Margaret Dewarová. Společně se sousedy, které přivolala, prohlédli místo děje – ložnici v horním poschodí. Zuhelnatělé tělo leželo na posteli, avšak ani ložní povlečení, ani nic jiného v místnosti nevykazovalo žádnou stopu požáru. Avšak když toto Margaret vypověděla vyšetřovatelům, byla pro ně její výpověď nepřijatelná, protože si s případem nevěděli rady. Žádali ji, aby výpověď změnila, a když tak neučinila, obvinili ji z opilství. K tomu je třeba podotknout, že to samozřejmě nebyla pravda. Margaret Dewarová byla penzionovaná učitelka a vedla slušný život. Když ji ale korunní žalobce označil za lhářku, noviny o ní nepsaly jinak než jako o alkoholičce a v důsledku toho se od ní odvrátili sousedé i přátelé, pod psychickým tlakem po několika dnech svou výpověď „opravila“. Uvedla, že svou sestru nalezla s popáleninami, ale živou v přízemí, a dopravila ji do postele, kde Wilhelmina zemřela. Vyšetřujícím orgánům toto znělo přijatelně. Vůbec je netrápila otázka, jak se člověk, který sice měl popáleniny, ale ještě mohl být odveden po schodech, v posteli proměnil v ono zuhelnatělé cosi, aniž by cokoli kolem ožehl. To, že nejen v ložnici, ale ani v celém domě nebyly žádné známky ohně, nikomu nevadilo.

Další případ se stal v noci 1.července 1951 ve St.Petersburgu na Floridě. Ve svém pokoji tam byla nalezena uhořelá Mary Hardyová Reeserová, 67letá vdova. Z jejího těla nezbylo téměř nic, jen lebka, jedna noha s nepoškozeným hedvábným pantoflíčkem a játra, která visela na pánevní kosti. Ze všeho ostatního zbyla jen hromádka popela. Tyto příšerné pozůstatky ležely uprostřed zčernalého kruhu o průměru asi 1,2m. Mimo tento kruh nebylo nic spáleného ani jen ohořelého. V noci se v domě žádný požár nevyskytl, proto byla hospodyně překvapena, když ráno nesouc vdově nahoru telegram zjistila, že knoflík u dveří je tak horký, že se nedá uchopit. Vyšetřování bylo dlouhé a intenzivní a trvalo rok, avšak žádné vysvětlení nalezeno nebylo. Ačkoli se ho zúčastnili policisté, hasiči i patologové specializovaní na oběti požárů, žádnou uspokojivou odpověď na otázku, co se zde vlastně stalo, nenašli. Jeden z expertů prohlásil: „Nikdy jsem nic takového neviděl ani o tom neslyšel. Neexistuje tu žádný záchytný bod.“ Tamní šéf policie se nechal slyšet: „Podle všeho lidského uvážení se to vlastně nemohlo stát, a přece se to stalo…“ Soudní znalec, antropolog a specialista na spontánní upálení v jedné osobě Dr.Wilton M.Krogman byl nejvíce udiven lebkou mrtvé: „Nikdy jsem neviděl lebku, která by se žárem zcvrkla,“ řekl. „Lebky se naopak žárem rozpínají nebo se rozletí na malé kousky. Neexistují výjimky.“ Překvapující byla i nepřítomnost jakéhokoli zápachu po spálenině. Na základě této skutečnosti navrhl antropolog teorii, že paní Reeserová byla zpopelněna jinde a v noci tajně vpašována do domu. Ovšem, tato teorie je dosti fantaskní, a proto případ Mary Hardyové Reeserové nebyl uspokojivě uzavřen a státní návladní ho uložil ad acta s poznámkou „Smrtelná nehoda způsobená ohněm neznámého původu“.

Velice podivná je i smrt 92letého Dr.Johna Irvinga Bentleye z Coudersport v severní Pensylvánii v USA. Mrtvolu objevil 5.prosince 1966 Don Gosnell, zaměstnanec firmy North Pen Gas Company, který přišel do jeho bytu odečíst plynoměr. Přitom si všiml podivného modrého kouře a nezvyklého zápachu. A protože si při vstupu Dr.Bentleye nevšiml, rozhodl se po starém pánovi poohlédnout. V ložnici byl kouř hustší, po Dr.Bentleyovi však ani stopa. Ovšem v koupelně čekalo na Gosnella nepříjemné překvapení. U zdi byl do podlahy vypálen hluboký otvor, ve kterém se rýsovaly trubky a různá vedení. Na okraji otvoru ležela lidská noha asi od kolene. Zbytek těla se proměnil v popel. Stejně jako u paní Reeserové a u jiných případů, oheň se i zde koncentroval do jednoho místa a nechal vše ostatní nepoškozeno. Vyšetřování smrti Dr.Bentleye bylo vedeno stejně důkladně, jako v případě smrti Mary Reeserové. Ovšem i zde byl výsledek nulový. Závěrečná zpráva nakonec zněla „smrt udušením“, protože je to při požáru obvyklé. Nebyla uvedena důležitá okolnost, a sice ta, že pokud se Dr.Bentley vůbec udusil, pak kouřem z požáru svého vlastního těla.

Kromě samovznícení jedinců existuje i několik případů, kdy uhořelo za podivných okolností více lidí najednou:

26.února 1905 nalezli sousedé spálená těla starých manželů Kileyových. Zuhelnatělé mrtvoly byly zcela oblečeny, avšak oděvy zůstaly nepoškozené.

Roku 1960 bylo poblíž Pikeville v Kentucky nalezeno vyhořelé auto a v něm pět zuhelnatělých těl. Auto nemělo nehodu a ani nevzplálo nějakým normálním způsobem. Smrt musela nastat okamžitě, protože mrtví seděli v autě ve zcela normální pozici, což už samo o sobě vylučuje smrt normálním uhořením.

Abychom to tedy shrnuli: Lidé, kteří podlehnou spontánnímu sebeupálení, přímo explodují horkem, proti kterému musí být normální oheň označen jako vlažný. Tento zvláštní žár, kterým jsou zachváceni, je krátký, intenzivní a soustředěný, protože ani v bezprostřední blízkosti nic nevzplane. Někdy jsou nalezeny podivné stopy jako například známky ohně na stropě nad mrtvým, které napovídají, že se tito lidé proměnili v úplné ohnivé sloupy. Je k dispozici fotografický materiál, který dokumentuje tento jev. Na nesčetných snímcích jsou vidět lidská těla, která se od jistého místa bez přechodu rozpadají na popel, další fotografie zase ukazují jakoby laserem oddělené údy vyčnívající z hromádky popela nebo ležící vedle místa požáru, které vypadá, jako by bylo způsobeno jakousi obrovskou svářečkou.

Takovýchto případů je mnoho. Abychom trochu lépe pochopili, o jak velký žár se zde musí jednat, uvedeme si určitá fakta:

Proměnit lidské tělo na popel není vůbec snadné. V krematoriu musí být dlouhou dobu – často celé hodiny – udržována teplota kolem 1400 stupňů Celsia, aby tělo zcela shořelo. Někdy je pro úplné zpopelnění nutno pozůstatky ještě rozdrtit. Soudní znalci informují, že lidské kosti zůstávají neporušené osm i více hodin při teplotách vysoko překračujících 1000 stupňů Celsia. Je tedy nasnadě, že při spontánních sebeupáleních musí být ve hře teploty odpovídající přinejmenším vysoké peci, pravděpodobnější ovšem je, že jde o teploty ještě mnohem vyšší. Jejich zdroj je záhadou.

Asi nejlépe můžeme tento obrovský žár demonstrovat na případu spontánního sebeupálení 40 letého Leona Eveille z Arcis-sur-Aube ve Francii. Tento muž byl 17.června 1971 nalezen ve svém autě spálený na škváru. Bylo shledáno, že skla vozu se roztavila, na což by teplota 700 až 800 stupňů Celsia, obvyklá při normálním požáru automobilu, nestačila. K tomu, aby se tavilo sklo, je potřeba více než dvojnásobného žáru. A tady stojíme před další otázkou: Jakým způsobem je žár koncentrován, respektive jak je udržován v mezích, tj. na přísně ohraničeném prostoru? Vzpomeňme na to, že v mnoha případech je podivný oheň extrémně ohraničený a některé části těla, jako hlavu nebo nohy, vůbec nezasahuje. Naprosto nepochopitelné je i to, že oblečení i hořlavé látky, nacházející se v blízkosti mrtvol, bývají ohněm netknuty. I sebemenší zdroj žáru vyššího než 1000 stupňů Celsia by musel v uzavřené místnosti způsobit vzplanutí všeho, co je hořlavé – ale nezpůsobuje, což odporuje dosud poznaným fyzikálním zákonům. V přírodě není samovznícení až zas tak neobvyklý jev, jeho projevy jsou však zcela odlišné od spontánního sebeupálení, a proto ho na tyto případy nelze aplikovat.

Za chvíli vám popíši teorii, kterou vyslovil autor knihy, ze které jsem čerpala informace pro dnešní díl záhad. Domnívá se, že sebeupálení má co do činění s PSI (parapsychologické schopnosti – souhrnně). K této domněnce ho přivedl fakt, že vysoké procento obětí spontánního sebeupálení představují lidé, kteří byli frustrováni životem, živořili či propadali zoufalství, zkrátka duševně byli „na dně“. Ještě než jeho hypotézu podrobněji rozvedu, uvedu dva případy, které ji podporují, a jsou to případy sebevrahů, kteří podlehli spontánnímu sebeupálení.

18.září 1952 se k sebevraždě rozhodl 46letý slévač Glen Denney z Louisiany. Přeřezal si tepny na levé paži, na zápěstích a kotnících a zemřel v kaluži vlastní krve – jenže na otravu kouřovými zplodinami. Když jeho mrtvolu objevili, byla jediným plápolajícím sloupem plamenů. Nic jiného však v místnosti nehořelo. Samozřejmě, že nejdříve vyšetřovatelé předpokládali, že se Glen ještě navíc polil kerosinem, ale tato teorie se ukázala jako absolutně lichá. Nebyla totiž nalezena žádná nádoba od kerosinu, nehledě na to, že by bylo nad lidské síly udržet v rukách s přeřezanými tepnami, ze kterých se proudem řinula krev, zápalku, natož ji ještě zapálit. A kromě toho, pozdější analýza neobjevila žádné stopy kerosinu ani jiné hořlavé kapaliny. Otto Burma, který vedl vyšetřování, napsal ve své zprávě: „Není pochyb o tom, že Denney chtěl spáchat sebevraždu. Dřív než tento úmysl uskutečnil, jeho tělo se z neznámých důvodů vzňalo.“ Co konkrétně se stalo, nebylo objasněno.

Podobný případ se stal 13.prosince 1959 v Pontiacu v Michiganu. 27letý Billy Peterson se rozloučil s matkou a odjel do své garáže, kde chtěl spáchat sebevraždu vdechováním výfukových plynů, které hadicí zavedl do vozu. Asi 40 minut poté, co Billy opustil svou matku, si náhodný automobilista všiml kouře v garáži. Billy Peterson byl už mrtev, ovšem příčina smrti byla otrava oxidem uhelnatým. Což se s vdechováním výfukových plynů jaksi neslučuje, koneckonců ani stav jeho mrtvoly ne – paže a nohy vykazovaly extrémní popáleniny a části jeho těla se změnily na škváru. Vrchní oblečení i prádlo zůstalo opět nepoškozeno.
Vypadá to tedy, že jak u Billyho Pettersona, tak u Glena Denneyho došlo během sebevraždy ke spontánnímu sebeupálení.

Slíbila jsem, že zde trochu více rozvinu teorii Viktora Farkase, protože jednak je to člověk fundovaný, jednak je jeho teorie docela zajímavá, navíc pro ni hovoří leckterá fakta.
V souvislosti s dvěma výše uvedenými případy chápe Viktor Farkas spontánní sebeupálení jako projev touhy po sebezničení, která u zmiňovaných dvou mužů vyvrcholila sebevraždou, možná dvojitou. Autor se domnívá, že buď všichni, nebo jen někteří lidé mají schopnost plamenného sebezničení, která se projeví v nějaké zoufalé situaci, do které se dotyčný dostane. Je však také docela dobře možné, že je spuštěna nějakým vnějším mechanismem, a Viktor Farkas nabízí domněnku, co by asi tak mohlo být tou „spouští“ – prý magnetické pole Země. Je dokázáno, že magnetické pole Země má na organismus (jak lidí, tak zvířat) značný vliv. Autor tedy nabízí tuto hypotézu: Osoba se sebeničivými tendencemi a sebeničivými silami je ve zvlášť kritické fázi života a zároveň v daném místě dojde naráz k velkému zesílení magnetického pole Země, jak k tomu často dochází např. při silné aktivitě slunečních skvrn. Výsledek – spontánní sebeupálení.
Tolik tedy autorova hypotéza a podívejme se, čím ji podložil:

Sebeupálení Elizabeth Clarkové v lednu 1905
– magnetické pole Země 4x silnější než obvykle, zvýšení skokem.
Sebeupálení Madge Knightové v listopadu 1943
– magnetické pole Země více než 4x silnější než obvykle, zvýšení skokem.
Sebeupálení Billyho Petersona v prosinci 1959
– magnetické pole Země více než 4x silnější než obvykle, zvýšení skokem.
Sebeupálení Olgy Worthové v říjnu 1963
– magnetické pole Země více než 4x silnější než obvykle, zvýšení skokem.
Sebeupálení Dr.Johna Irvinga Bentleye v prosinci 1966
– magnetické pole Země více než 2x silnější než obvykle, zvýšení skokem.
Sebeupálení Grace Walkerové v dubnu 1969
– magnetické pole Země 2x silnější než obvykle, zvýšení skokem.

I když tato fakta jsou poměrně výmluvná a jako shody velmi nápadná, jako důkaz Farkasovy teorie nestačí, což také sám přiznává. Je zde však ještě další záhadný jev, ve kterém oheň figuruje, a po popsání případů, kdy se objevil, budeme autorovu teorii rozvíjet dále.

PODIVNÉ POŽÁRY

Velice podivná byla série požárů, která se odehrála v dubnu 1941 na farmě Williama Hacklera, která se nacházela poblíž Odonu v Indianě. První oheň vypukl v osm hodin ráno na západní straně domu poblíž jednoho z oken. S ním si místní hasiči poradili obratem ruky. Avšak sotva se vrátili na základnu, byli na Hacklerovu farmu voláni znovu. Tentokrát hořela vrstva papíru mezi drátěnkou a matracemi postele v prvním patře. Ovšem to byl pořád jen začátek. Mezi osmou a jedenáctou hodinou toho dne došlo ještě k devíti dalším požárům v různých částech domu. Odonští hasiči už situaci pomalu přestávali zvládat a museli požádat o pomoc hasičský sbor z blízké Elnory. V jedenáct hodin večer konečně vše ustalo. Bylo uhašeno celkem 28 požárů, které vznikly bez příčiny (nepodařilo se ji zjistit v žádném z případů) a na nejnemožnějších místech. Okolnosti byly velmi nezvyklé, viz oficiální hasičská zpráva: „Některé z těchto požárů byly natolik podivné, že by je ani lehkověrný člověk nepovažoval za možné. Kalendář visící na zdi se rázem změnil na prach v oblaku dýmu. Kalhoty overalu, který visel na dveřích, náhle začaly hořet. Přikrývka na posteli se před zraky udivených sousedů, kteří pomáhali v boji s požárem, změnila na popel. Kniha v zásuvce hořela uvnitř, aniž by to bylo hned patrné, protože obálka a vazba byly nepoškozené. Žádné ze zvažovaných vysvětlení nemůže být pro tyto události přijato jako uspokojivé. Celá záležitost představuje pro požární experty zneklidňující hádanku.“ Tímto oficiální zpráva končí. Hacklerova rodina nakonec nechala dům zbořit a nejsou žádné doklady o tom, zda se ještě někdy s podivnými požáry setkala.

V některých případech se dá vysledovat souvislost požárů s určitými osobami, a čtyři z nich si teď uvedeme.

Několik podivných požárů se odehrálo v domě rodiny MacDonaldovy, která bydlela v Glace Bay, Nova Scotia. Odpoledne 16.dubna 1963 vypukl v horním patře jejich domu požár, jehož příčinu nikdo neznal. Škoda, kterou způsobil, byla značná, a proto se pan a paní MacDonaldovi se svými třemi adoptivními dcerami přestěhovali do náhradního ubytování. O dva dny později si místo požáru prohlížel zaměstnanec pojišťovny. Paní MacDonaldová v domě právě uklízela suť a trosky. Během rozhovoru s člověkem od pojišťovny náhle ucítila silný zápach spáleniny. Znovu hořelo v horním poschodí. Společně se jim podařilo plameny uhasit. Ovšem po několika hodinách bylo horní patro opět v plamenech. Tentokrát se požár šířil jako ohnivá bouře a mohl být hašen pouze zvenku skrz okna. Ačkoli zapálení defektním elektrickým vedením bylo nemožné, MacDonaldovi se rozhodli pro jeho výměnu, a to v celém domě. Jak řekli, tak se také stalo. Dne 16.května 1963, přesně měsíc po prvním požáru, se paní MacDonaldová a její dcera vydaly do domu, aby zjistily, jak pokračují práce. Sotva dorazily, ucítily silný zápach kouře. Ohniskem požáru byla lepenková krabice s papírem, která stála ve výklenku v koupelně. O půl hodiny později začalo velmi prudce hořet ve skříni v ložnici. Po zlikvidování tohoto ohně se pokoušeli zmatení hasiči zjistit, co se vlastně stalo. Samozřejmě marně. Obě ohniska byla od sebe oddělena stěnou, která se od plamenů sotva ohřála, takže skrz ni se oheň přenést nemohl. Na žádném z požářišť nebyl ani náznak příčiny vypuknutí požáru. Hasiči tedy opustili dům, ale ne nadlouho. O dvě hodiny později byli voláni znovu. Chytila vnitřní strana dveří kuchyňské skříně, zabudované ve zdi. Ve skříni nebylo nic hořlavého, pouze příbory a kuchyňské náčiní. Žádné chemikálie, hadry ani nic podobného. Za půl hodiny se v domě vyskytl další požár. To už hasičům došla trpělivost a jejich velitel vše ohlásil policii. Na místo byl poslán policista, aby dům hlídal. Za jeho přítomnosti se stala poslední podivná událost. Kdosi si všiml, že se kouří z dřevěného obložení. Když odtrhli prkno, objevil se doutnající oheň. Policista si toto místo pořádně prohlédl, ale ani zde neshledal žádnou příčinu ohně. Touto událostí série požárů skončila. Zde se zdá, že osobou, která by mohla mít s ohněm co do činění, je paní MacDonaldová. Vždy, když se oheň vyskytl, byla na místě. Neznamená to však, že oheň sama založila, spíše bychom mohli mluvit o nevědomém žhářství pomocí PSI. Vznik podivných požárů připomíná fenomén zvaný „poltergeist“, který je pravděpodobně projevem parapsychologických (zde tedy konkrétně telekinetických) sil člověka. Jakási neviditelná síla působí na předměty, že se hýbou. Tato schopnost je připisována ponejvíce mladým lidem a lidem, kteří jsou ve špatném psychickém stavu. Právě poltergeist je prý projevem jejich nespokojenosti nebo deprese. Když by tedy někteří lidé mohli být schopni pomocí duševní síly pohybovat předměty, proč by zas jiní nemohli být schopni nevědomky zakládat požáry? Je to sice jen teorie, v případě paní MacDonaldové by však mohla odpovídat skutečnosti. V době, kdy se požáry vyskytly, procházela totiž její rodina krizovým obdobím v důsledku nedostatku financí, a tím pádem je jasné, že paní MacDonaldová byla ve stresu, který si mohla nevědomky ventilovat právě zakládáním požárů.

Podívejme se na další případ, velmi známý, který také podporuje myšlenku o souvislosti podivných požárů s PSI.

Vše začalo 7.srpna 1948 na farmě Charlese Willeye, 19 km jižně od Macomb v Illinois. Rodinu Willeyovu tvořili manželé Willeyovi a Willeyův švagr Arthur McNeil se svými dvěma dětmi, osmiletým Arthurem a třináctiletou Wanet. McNeil byl rozvedený a obě děti byly svěřeny do jeho péče. Složení obyvatel farmy a jejich rodinnou situaci zde uvádím proto, že v případu hrají určitou roli. V uvedený den se v pěti místnostech objevily na papírových tapetách malé hnědé skvrny po ohni. Byly velké v průměru asi 5 až 8 centimetrů. Vypadaly, jako by na dotyčném místě neviditelná ruka držela neviditelný plamen. Přesně tak, jak odpovídalo představě ohně, stoupala teplota stěny, dokud nedosáhla hranice zápalnosti papíru – tj. více než 300 stupňů Celsia – a tapety vzplály. Toto se dělo po několik dní. Obětaví sousedé hlídali v místnostech a pomáhali hasit plameny, které začaly šlehat z hnědých skvrn. Poté povolali Frea Wilsona, velitele hasičů z Macomb. Ten nakázal důsledné odstranění papírových tapet, ale nebylo to k ničemu. Hnědé skvrny po ohni se objevovaly dál, teď už na holých prknech, ve škvírách, na latích a dokonce i na stropě. V následujícím týdnu se oblast výskytu ohnivých skvrn rozšířila z domu i na verandu. Během onoho týdne vypuklo přibližně 200 požárů, tedy v průměru 29 denně. Ačkoli obyvatelé farmy stěny sledovali a případné plameny se snažili hned hasit, stejně se dům nakonec stal kořistí plamenů. V sobotu se rodina přestěhovala do garáže. V neděli se ocitla stodola v plamenech a celá shořela. Za další dva dny došlo v mlékárně farmy k řadě minipožárů. Ještě toho dne večer oheň zachvátil druhou stodolu. Je paradoxem, že právě v tu dobu byl u Willeyových zástupce firmy s protipožárním náčiním, který byl jedním z mnoha, kdož jim v oněch dnech nabízel své zboží, a ačkoli stodola začala hořet za jeho přítomnosti, nebyl schopen pomoci, protože ani jeho náčiní si s ohněm neporadilo, jak byl silný. Ve středu se rodina vzdala a přestěhovala se do sousedního farmářského domu. Celého případu se ujala US-Air-Force, která na místo vyslala odborníka. Ohledně vzniku požárů byly vysloveny různé teorie, které operovaly s věcmi jako jsou spreje proti hmyzu, zemní plyn nebo elektromagnetické vlny se specifickými frekvencemi a amplitudami. Všechny byly nakonec zavrženy, a když ani laboratorní zkoumání nepřineslo žádný výsledek – analýza tapet neobjevila nic, co by mohlo být příčinou jejich vzplanutí – bylo rozhodnuto, že se jedná o žhářství. Jako pachatel byla označena 13letá Wanet, Willeyova neteř. Nevadilo, že toto nařčení bylo v rozporu s výpověďmi očitých svědků, kteří sdělovali, že hořící místa se objevovala všude a zničeho nic, a už vůbec nevysvětlovalo to, jaktože se hořící místa objevovala i na stropě. Podobně jako ve výše zmiňovaném případu Margaret Dewarová, i Wanet se po dlouhém výslechu – zřejmě pod psychickým tlakem – přiznala. Nikdo však nevěřil, že by byla schopna tolik požárů a navíc tak nemožnými způsoby založit. Prakticky by to skutečně možné nebylo. Ovšem pokud uvedeme do hry PSI, dostává tato teorie jiné dimenze. Že je tato hypotéza v tomto případě podložena, zjistíme prozkoumáním duševního stavu malé Wanet. Tato dívka byla velmi neščastná, protože byla odtržena od matky a její otec pro ni neměl tolik porozumění. Život na farmě pro ni představoval noční můru. Psycholožka Dr.Sophie Schroederová z dětské nemocnice v Illinois charakterizovala Wanet jako zcela normální dítě, které však bylo pohlceno nesnesitelnými rodinnými poměry a bylo oprávněně zoufalé. Po tom, co Wanet dali do péče babičky, se už žádný požár nevyskytl.

V dalším případu hraje hlavní roli také dítě, a to 14letá Jennie. V roce 1891 si ji rodina Dawsonových vzala ze sirotčince Belleville. Jednou dostala dívka zánět mozkových blan. V době, kdy se uzdravovala, trpěla záchvaty závratí a ospalosti, které hraničily se stavy transu. Když se Jennie jednou v tomto stavu nacházela, ukázala náhle na strop nad svou postelí a vykřikla:“Podívejte!“ Strop hořel. Oheň uhasili, jenže příštího dne se objevil další – tentokrát hořel štít domu. Sotva byl tento požár zažehnán, v jedné místnosti domu vypukla řada ohňů současně a po chvíli šlehaly plameny i v jiné části domu. Dawsonovým přispěchali na pomoc sousedé a byli svědky dalších podivných úkazů, např. v jednom pokoji, kterého hořela jen jedna část, se zničeho nic vzňal a v kouři zmizel obraz, který visel na protější, dosti vzdálené stěně. V průběhu následujícího týdne došlo k několika stovkám požárů. Jejich místa byla různá a neobvyklá jako tapety, ručníky, krokve, nábytek atd. I samotný oheň a jeho projevy byly trochu odlišné od normálního – jednak vykazoval extrémní žár, jaký je spíše znám z případů týkajících se spontánního sebeupálení, a potom se také leckdy choval velmi podivně – např. snopek plamenů zcela koncentrovaných do jednoho místa se během méně než jedné sekundy prokousal na centimetry hluboko do stěny. Protější stěny se nebylo možné dotknout, tak byla horká. Když hořící objekty vynesli z domu, plameny okamžitě zhasly, místo aby je nový přísun kyslíku ještě více rozdmýchal. Bratr paní Dawsonové Shier seděl na židli, když náhle před ním na podlaze vplanula kočka. Zvíře vyrazilo s vřeštěním ven, kde oheň zmizel. I zde je nasnadě souvislost požáru s určitou osobou, a to s Jennie, protože když ji vrátili do sirotčince, epidemie požárů skončila.

V posledním případu, o kterém se dnes zmíním, můžeme vysledovat zcela jasně souvislost požárů s člověkem. Touto osobou je zde 11letý Willie Brough, kterého rodiče vyhnali z domu, jelikož byl podle nich posedlý ďáblem, alespoň tak si vysvětlovali řadu požárů, která se vyskytla v jeho blízkosti. Chlapec byl ve špatném psychickém stavu, jelikož poměry v jeho rodině byly nesnesitelné. Po vyhnání z domova se ho ujal jeden farmář. Poslal ho do školy, kde během prvního školního dne vypuklo pět požárů. Plameny se opět vyskytly na nezvyklých místech jako na stropě, v učitelově stolku, ve skříni a na stěnách. Ačkoli Willie očividně nemohl požáry založit, byl vyloučen ze školy. Poté podivné požáry skončily.

Tímto tedy výčet případů uzavřeme a dokončíme hypotézu Viktora Farkase, který nás sice o své pravdě nepřesvědčuje, ale nabízí nám ji jako možné vysvětlení. Podle něho jsou tedy někteří lidé v krizových situacích schopni nevědomky aktivovat latentní schopnosti a své útrapy řešit sebeupálením – autoagresí (tj.agrese zaměřená vůči sobě samému), nebo zakládáním požárů na parapsychologické bázi – exoagresí (tj.agrese zaměřená navenek). Tuto hypotézu ještě více podporuje to, že ve většině případů byly zřejmě původci požárů děti, které mají lepší přístup ke svému podvědomí, což bylo dokázáno.

Mně osobně se hypotéza V.Farkase zdá pravdivá jen částečně. Co se týče požárů, podle mě je skutečně pravděpodobné, že je lidé zakládají nevědomky pomocí PSI. Telekineze jako parapsychologická síla byla některými vědci označena za prokázanou, protože byla pozorována i v laboratorních podmínkách, vzpomeňme si jen na pokusy s Ruskou Ninou Kulaginou a jinými, kteří tuto sílu ovládají a umí ji usměrňovat. Ostatní lidé jsou jí zřejmě nadaní také, ale neví o tom nebo ji neumí ovládat. A když je tedy možné pomocí telekineze předměty pohybovat, může tato nebo jí podobná síla předměty zapalovat.
U spontánních sebeupálení mi už situace tak jednoduchá nepřipadá. Je sice možné, že i zde působí síly PSI, mně se to ale nezdá pravděpodobné. Nejvíce vyvolává moje pochyby fakt, že někdy byly některé údy ohněm zcela nedotčeny, jako by ani k tělu nepatřily, a obzvláště podivná mi připadá neporušenost oblečení, které bylo na zcela zuhelnatělé mrtvole. I kdyby tedy tento jev byl vyvolán PSI, muselo by se jednat o něco zcela jiného, než je klasický oheň, jak ho známe se všemi jeho fyzikálními projevy. Myslím si tedy, že se jedná o nějakou nám zatím neznámou sílu, ohni jen podobnou, která je vyvolána souhrou určitých vnějších faktorů a která se projevuje tak, jak to vidíme u případů spontánního sebeupálení.
Jakkoli se mi tedy zdá Farkasovo vysvětlení tohoto jevu málo pravděpodobné, netvrdím, že nemůže být pravdivé. Já sama žádné konkrétnější nenacházím. Je zcela na vás, jaký postoj k popisovaným problémům zaujmete vy.

Použitá literatura: Viktor Farkas – Nevysvětlitelné záhady (Knižní Klub 1993)

  •  
  •  
  •  
  •  
  •